Podél Dunaje

Máme strach. Máme strach snad ze všeho, co se vlaků týká. Že se vozík nevejde do dveří (nakonec se všude vejde), že nám to ujede (ano, ujede, ale jede další vlak), že máme koupené lístky špatně (což opravdu ve vlaku zjišťujeme, že máme, prodali nám totiž lístky již na včerejší den).

13 minut na přestup. 13 minut zpoždění. To je, oč tu běží… Nemáme šanci. Nerovný boj prohráváme. Vlak na Klatovy odjíždíme a my teprve vykládáme kola. Vozík to úspěšně zvládnul. My taky. 19:03 je náš nový čas odjezdu. Pojedeme nakonec do Plzně, zase všechno vyložíme a budeme čekat na vlak do Klatov. Po desáté bychom měli být na místě.

Atmosféra houstne. Skoro hodinu čekáme na hlavním nádraží v Praze. Rozsudek: 1J. Hledáme nástupiště. Vozík se vejde do vlaku tzv. „o odřená kolečka“. Nervózně vyhlížíme průvodčího. Se slovy: „já tomu rozumim,“ si před zastávkou Praha-Smíchov bere lístky a štípe všechny tři. Nebere ohled na to, že kolo máme na jiný den do jiného vlaku. Ufff. Spadl nám kámen ze srdcí. A jdeme si v poklidu a bez stresu sníst pečivo a šunku. Dostáváme jako pozornost Českých drah noviny Mladá fronta DNES. Dáme se do luštění a společnými silami z těch, původně prázdných, políček tu tajenku vydolujeme.

V Plzni vystupujeme. Pán nám pomáhá najít vlak. Posléze zjišťujeme, že značná část vlaku je buď ožralá nebo zhulená. Zprvu mi přišlo, že jsou lidé milí a nápomocní, ale teď se trochu přikláním k názoru, že byli prostě na mol.

Další průvodčí dělá, že neumí číst a hltá naše jízdenky. Nic nedoplácíme. Čas příjezdu: 22:12.

Kdyby někdo nabyl dojmu, že cesta byla obyčejná až všední, pak je na omylu. Teda alespoň pro nás dva to všední zážitek nebyl. Krom toho, že jednotlivé stanice střídal jeden ožrala za druhým, tak se zde objevil člověk, který nestihl vystoupit na naplánované zastávce. Tedy, alespoň dveřmi se mu to nepodařilo. A tak se rozhodl, že pro opuštění vlaku využije okno. Vrhl se do otevřeného okna rozjetého osobního vlaku a hlavou napřed bez váhání vyskočil. Cestující se povětšinou nad tímto činem ani nepozastavili. My dva jsme beze slov udiveně zírali, čeho jsme to právě byli svědky. Ještě notnou chvíli nám tento jeho čin, nedal spát.

Klatovy – konečná stanice, prosíme vystupte. Ideálně dveřmi. V úplné tmě hledáme cestu do kempu (na třetí pokus úspěšně). V prázdném kempu stavíme stan, užíváme si teplou vodu a pereme prádlo. Dnešek byl opravdu dloooouhý.

1. den – Do Pasova?

Před osmou hodinou ranní vstáváme (někteří nedobrovolně) a vyrážíme asi o půl desáté. Jedeme po pěkné cyklostezce takřka po rovině. Prvních dvacet celkem pohoda. Na 20. kilometru ale přichází první výměna názorů ohledně mojí rychlosti do kopců. No jo, naježděno moc nemám, silničku si ještě na takový výlet netroufnu vzít. Takže do kopců dupu na zapůjčeném treku pěkně převodem jedna – jedna. „Rikšu“ Máru alespoň trochu zbržďuje náklad v zapůjčeném vozíku. Navzdory zhruba 30 kilové zátěži, kterou Mára táhne za svým kolem, jsem poháněna do kopců jeho rukou na zádech. Ten člověk má neuvěřitelnou sílu, pomyslím si.

Sušice – zastávka v íčku, v restauraci Zlatá Otava na frankfurtskou polévku.

Vnímáme krásné výhledy na řeku a vodáky. Fotíme a je nám hej! Až do doby, než přijde odbočka „Kvilda 16 km“. Na dopravních značkách se totiž už nedozvíte, že z těch 16 bude 7 stále do kopce. Již na druhém ztrácím víru, sílu i náladu. Vedu kolo a funím si do kroku. Mára, ač veze vozík, mi jede shora naproti a drží mě nad vodou. Stavíme a hledáme kempy. Jsme neúspěšní. Kde nic, tu nic. Další kopec na obzoru (ano, i zde platí, co oči nevidí, to nohy nebolí). Přicházím o všechny iluze zdárného konce dnešní etapy a začínám brečet. Mára se pro mě vrací a uklidňuje mě. Nakonec nasedám a znovu jedu. Věřím v lepší zítřky. Předjíždí mě asi tři silniční cyklisti. Opravdu to není vyhledávaná destinace pro hobisty – amatéry. Mára šprýmuje a chce se mnou uzavírat sázky, kdy už bude poslední kopec. Zdá se to neuvěřitelné, ale nakonec opravdu přijde! Sjíždím se štěstím v očích i nohách. Stavím na okraji vesnice u lidí a ptám se na kempy. Něco poradí, zavolám a slavíme úspěch. Večer máme, kde hlavy a kola složit.

Veřejné tábořiště Zahrádky, těšte se na nás. Netušíme, proč veřejné tábořiště. Jaký je rozdíl oproti kempu? Na Horské Kvildě zastavujeme, dáváme si řízečky a je pěkná kosa. Fofrem radši už vyrazit do kempu, zbývá asi 11 km. Mapař Mára, na toho je vždycky spoleh.

Veřejné tábořiště = místo WC kadibudky, místo umyvadla venkovní korýtko v kameni, místo sprch, nic. Postavit stan a na protein, pivo, čaj a klobásku. Díky Máro, že jsi mě sem dotáhl!

Večer je v kempu pěkná morna. Vzala jsem si na sebe snad všechny sbalené věci – ano, přesně jako Sanka. V polních podmínkách provádíme večerní hygienu a jdeme spát. Je nám zima. Noc je děsivá. Zima, zima a zima. Holt Kvilda no.

Jak že se jmenoval název této kapitoly? Do Pasova? Tak tam jsme to fakt nedošlápli! Nevadí, jednou to klapne!

2. den – Odměna

Se sluníčkem vstáváme a jdeme balit, snídat, platit a nabírat pitnou vodu. Rána nám moc nejdou, než se vykopeme na start, trvá nám to, Vyrážíme zpět na Borovou Ladu. Mára kupuje poslední české zásoby – rohlíky, sýr, sušenky a RedBull. Vyrážíme pokořit další šumavské kopce.

1. zóna národního parku je nádherná. Sice dost do kopce, ale krásná. Stálo to za to! A vyjela jsem to! 1200 m n. m. Bučina (přechod do Bavorska) a sváča na hranicích nás nemine.

Držíme směr a jede se jako po másle. Fotíme všechno, všechno je krásný. Auta nás objíždějí o plnou čáru! Zázrak. Na trati potkáváme více éčkařů než cyklistů. Cestou nakupujeme jeden litr BIO mléka v automatu v kravíně. Stavíme i na zahrádku s vynikající ledovou kávou a dortem. Učím se také nové slovní spojení, falešný vrchol. A že jich na trati potkáváme.

V jednom místě se dostanu do trasování a hned jedeme blbě. Mára naštěstí prozíravě sleduje mapu a opravuje moje trasování. Svítí slunce, jede se dobře. Pohání mě Márova ruka, která jemně tlačí do mých zad. A to má za sebou i ten vozík! Je to borec! Díky Máro. Ale jednou to budu muset zvládnout sama, jako Sanka.

Pasov – krásné město, dáváme si véču u Dunaje a sušíme věci. Jsme překvapeni, jak brzo obchody v Německu zavírají. Zachraňuje nás nonstop benzínka.

Posledních 20 km podél Dunaje v tempu 23 km/hod. Hák, pytel nebo balík chcete-li, funguje bezvadně. Táhne mě kupředu. Kemp Kohlbachmühle nám nabízí teplou vodu, střechu, no tu stanovou samozřejmě, nad hlavou za 19 euro. Vinný střik a pivo, vyprané věci a vymyté flašky. To je stav po 88 km. Příjemný ukecaný pán nám dává heslo na WiFi a Strava tak sosá všechna dosavadní data.

3. den – Linz a dál

Dnes ráno se nám konečně daří poměrně rychle se vykopat ze spacáků, vybalit, zabalit a vyjet. Vstáváme bez sluníčka. Za 10 minut osm teprve vychází za horou. Všechno krásně prosychá. Náš ranní rytmus je dechberoucí. Žádné prostoje, žádné nevyužité minuty. Na trať nastupujeme hned druzí v pořadí, po mladém páru. Vracíme se 3 km do města pro zásoby na dnešní den.

Jede se skvěle, takřka jako po másle. Mára to táhne, já se vezu. Po cestě si dáváme první svačinku u místní elektrárny. Dnes nás čeká několik menších rozhodnutí.

Přichází první rozhodnutí: jet trajektem nebo odchýlit se od trati do kopců a trochu se kochnout krajinou?

Volíme za bé a v kopcích potkáváme asi tři silniční cyklisty. Na falešném vrcholu podléhám depresi, že to nevyjedu. Ale nevzdávám to, chytám druhý dech a dávám dávám. Mára mě podporuje slovy „už jsme za půlkou“ v místě, kde já již očekávala vrchol!

Radujeme se z objeveného venkova. Jsme rádi, že jsme se odchýlili od tratě podél Dunaje. Míjíme krásná políčka a na nich pracující farmáře. Zasloužený sjezd už očekáváme (to jsem se v cyklistice naučila, když je někde výjezd, musí tam zákonitě přijít i sjezd), nabízí se nám i krásný pohled na protékající majestátní řeku. Stavujeme se na polévku s palačinkou uvnitř a ledovou kávu, která je spíš šlehačkou se zmrzlinou.

Rozhodnutí číslo dva: za á – tlačit kola i vozík přes cestu v lese podél zříceniny asi jeden kilometr, za bé – do kopce jet po silnici, za cé – přejet na druhou stranu přívozem. Volíme cé. Anglicky mluvící pán, kterého jsme se cestou k přívozu chvíli drželi, nám vysvětluje, jak celé zařízení plavidla funguje. Pan kapitán se táže, zdali pod tou hromadou věcí máme schované i dítě.

Na druhé straně, po krátkém přejezdovém odpočinku, chytám slinu, zvoním zvonečkem a předjíždím o sto šest. Při předjíždění chytám tempo a jedu i 27 km/hod. Město Aschach an Der Donau a přes most se vracíme na původní břeh řeky. Dost kilometrů před Linzem jedeme podél silnice. Stavíme u obchoďáku na jahodový shake a čokoládu s banánem. Máme se moc fajn. Hledáme kempy. Přicházejí v úvahu dva – jeden za 30 km a jeden za 60 km. Mára se cítí na druhý, já se cítím na první.

Město Linz. Nic extra. Není co k focení. Obvoláváme kempy. Už nemohu. Dávám si dokonce RedBull. Poslední kilometry jsou dlouhé. 100. 110. 113. Dojeli jsme do cíle. Ale… brána je zavřená. Telefon hlásí hlasovou schránku. Pět dlouhých minut plných napětí. Ale nakonec se dovoláme a zjistíme, že máme popojet ještě 200 metrů. Kemp je velký, čistý, teplá voda je samozřejmostí. Čekají nás telefonáty domů, protein, večeře, sprcha, stavění stanu, nabíjení všeho elektronického, protažení.

4. den – Hlavně, jestli je pitná!

Probouzíme se v kempu, kde v noci zase někdo chrápal. Slunce svítí, ale naše věci jsou ještě dost mokré. V kempu plném Čechů snídáme (skoro poslední dávku koktejlu) a vyrážíme na trasu. Prvních 10 km je pěkně nudných. Jen podél řeky, žádné hory, nic k vidění. O půl deváté je skoro prázdná stezka. Až najednou uprostřed ničeho je stín, pěkné íčko a lavička. Dáváme si do nosu. Dnes je opravdu teplo, mažeme se, co to dá. Potkáváme mnoho informačních center. Konečně hory, krásné hory, které se neúprosně přibližují.

Městečko Grein – krásné starobylé s mnoha restauracemi. Dáváme si ledovou kávu a máme se hej. Nohy nebolí, jede se pěkně. Notný kus cesty jedeme po silnici. Náklaďáky to kolem nás pěkně krouhají. Přijedeme k mostu a volíme přejezd. Cestou potkáváme pořád stejné lidi. Dva cyklisté v dresech ŠKODA si s námi mění přední pozice až do Melku. Prý že ještě jednou a půjdeme snad na pivo.

Melk – pizzerie a pohoda. Objížďka – semafory – špatná cesta – co vám budu povídat, Mára málem upadl. Ale ustál to! Hledáme kavárnu, ale nacházíme kemp. Uprostřed ovocných stromů (meruňkový ráj, víno, hrušky, jablka… nádhera). Mára by rád jel ještě dál. Ale nechá se zlákat a stavíme stan. Na recepci se snažím mluvit německy, ale paní recepční mě odzbrojí větou: „ale vy stejně asi mluvíte česky, co?“

Na úplně tvrdé zemi bez trávy stavíme stan. Poprvé fixujeme tyč, která drží celou konstrukci stanu, páskou, protože se zlomila. Naštěstí to pro zatím funguje. V kempu je hoooodně Čechů, uzamykatelné skříňky na nabíjení elektrických zařízení a restaurace. Palačinky s marmeládou nám zpříjemňují večer. Noc je tvrdá. Bolí to.

Voda je pitná, aspoň v to doufáme.

5. den – Teče do Vídně!

Ráno vstáváme celí rozlámaní. Po klasických přípravách a úplně poslední porci našeho koktejlu vyrážíme 5 km do krámu. Nakupuji makovník na zítřejší snídani. To by jej ale nemohl zmerčit Mára. Zastavujeme na lavičce ve stínu, nohy na stůl a  ¾ makovníku v břiše. Ten byl! Mňam. Čeká nás 49 km krajinou do Tullnu.

Tulln náměstí – pro známky, na zmrzlinu, na WC, společně se vyfotit. Vynecháváme zahrádku a jedeme na Vídeň. 30 km a pořád šlapeme a krajina furt ubíhá dozadu. Je šílené vedro a my jedeme na slunci. Přejíždíme zdymadlo a už už vyhlížíme Vídeň. Ta ale nepřichází.

Dáváme si svačinu v parku (kde hledáme lavičku pekelně dlouho) a rozmýšlíme naší další cestu. Nabízí se tři varianty. Za á přes Bratislavu (130 km), za bé jen štrejchnout Slovensko (107 km), nebo za cé rovnou do Břeclavi (90 km).

Zatím jsme rozhodli, že spíme v kempu Neue Donau, úplně u dálnice přímo ve Vídni. Rozhodnutí, kudy domů, uděláme jindy. V kempu je spoustu cizinců. Stavíme stan a děláme divadlo pro místní. Naše nalomená tyč totiž již nevydržela váhu stanu a zlomila se. Místo oblého stanu tedy máme spíš tee-pee. Belgičanka nabízí stříbrnou pásku. Což Máru naprosto osvítí a vyndá z obalu na stan náhradní součástku kovového spoje. Hurá! Drží to. Dáváme sprchu, večeři a pivo. Soused Čech jen zpovzdálí vyzpovídá: „Tak se podařilo?“

Večer debatujeme o cestě a řídíme budíka na 6:00. Máru bolí zadek. Máru bolí boky. Ale Mára chce v sobotu na trénink.

6. den – Stihneme vlak?

Ano, stihneme. To už teď víme. Je 20:55 a my skutečně sedíme ve vlaku do Pardubic. Co tomu ale předcházelo? Jaký byl náš den? Byl tak dechberoucí, že si jej nejlépe budeme na vždy pamatovat jen my dva.

Je šest hodin ráno a nám zvoní budík. Svítí slunce, jsem zpocená ze spacáku. Byla teplá noc. Dám si příjemnou sprchu, balíme suchý stan, snídáme sušenčičky na karimatce a stanovujeme si dnešní cíl. Rakouským národním parkem, přes slovenský národní park skoro až k Bratislavě, a na sever do Břeclavi. Márův odhad: 130 km (+/- 10 km, no spíš plus než mínus). V osm hodin platíme kemp a skutečně vyrážíme. Plni nadějí, trochu unavení, ale rozhodně připraveni tuhle trasu zvládnout.

Značka „Donauradweg“ je v tahu a dál již musí navigovat mapař Mára. Průmyslová část rakouského národního parku se nám moc nelíbí. Ale jedeme dál. Nepotkáváme skoro žádné lidi, projíždíme blízko letiště, tak nám nad hlavami létají letadla. Stín nikde. Vedro k padnutí. 40 km před námi.

Orth, jediné dnešní íčko. Samozřejmostí je angličtina. Jdu vybrat do bankomatu 10 euro na kafe. Dostáváme k nim obyčejné sušenky zabalené v plastu. Teprve při placení zjišťujeme, že za každou takovou sušenčičku si účtují skoro jedno euro. To je docela vypočítavé dát ke kafi sušenku, ale pěkně si jí naúčtovat.

Píšeme pohledy a házíme je do místní schránky. Snad dojdou. A jede se dál. Tempo je vysoké, atmosféra pozitivní. Márovi se na prašné cestě práší od kočáru, míjíme zámek Eckartsau až konečně překračujeme hranice přes řeku Moravu do Devínské Nové Vsi. V kapse posledních 2,26 euro. Navrhuji koupit za ně 2x hotdog, ale horcí psi jim právě došli a my na nic jiného nemáme hotovost.

Malacky – hledání jídla – neúspěšně. Dáváme protein a na benzince čepujeme Birell do zásoby. Cesta z Gajary do Malé Leváre – snad nejdelších 8 km. Cesta hrozná, rozbitá. Litujeme, že jsme zajížděli na Slovensko.

Žene se bouřka. Jedeme přímo do ní. V hlavách nám šrotuje, co bychom dělali, kdyby… Kdyby přišlo na nejhorší. Fakt začíná hřmět i nám nad hlavami. Prší. Stavíme. Vypínáme mobily a vše, co si bere signál. Vytahujeme si pláštěnky, kola necháváme opodál. Marek zahazuje cyklistické tretry s kovovými zámky. Zasedáme na špičky pod jeden ze tří stromů. Bojíme se. Čas utíká strašlivě pomalu. Sedíme tam snad půl hodiny. Zdá se to ale jako celá věčnost. Bouřka se přibližuje. Jsme mokří i přes pláštěnky. Začalo pršet víc. Máme úplně bolavé nohy z toho klečení, ale setrváváme. Zacpáváme si uši. Zavíráme oči. Začínám brečet. Pořád mám strach. Uklidňujeme se navzájem.

Vyjasňuje se. Přestává tolik pršet. Vylézáme z úkrytu, Marek si odebírá boty. Další blesk a zahřmění. Znovu zalézáme. Projíždí cyklisti. Vykřiknu na ně z úkrytu: „Prší tam, odkud jedete?“ Tvrdí, že ne a tak sbíráme odvahu, sundáváme promočené pláštěnky a jedeme dál do Moravského Svätého Jána. Přežili jsme.

Rozhodujeme se opustit Slovensko. Pokračujeme přejezdem zpět do Rakouska – Hohenau an der March. Silnice jsou frekventované, ale nevadí nám to. Neremcám a jedu. Hlavně, ať už tam jsme! Překračujeme hranice do České republiky. Míjíme první značku, „silnice v havarijním stavu“. Břeclav. Jsme tu. Kupuju lístky a těšíme se domů.

Ve vlaku zakupujeme občerstvení. Dnes jsme takřka vynechali oběd i večeři. Pán ale nabízí jen Croissanty značky Seven days. Bereme je za vděk a zakousáváme se. Přestup v Pardubicích i cestu posledním osobákem z Pardubic do Hradce zvládáme. Cestou z nádraží nás staví městská policie. Chybí nám světla. Ano, ta jsme na dovolenou nepřibrali. Svítí baterkou do vozíku a hledají potomstvo. Marně. Máme to za 2.000,-. Ale že prý když už si dáme pozor, …, tak nám nakonec nic neúčtují.

Jsme doma. Unavení, smradlaví, hotoví, ale doma. Bylo to zpocených, někdy náročných, někdy krásných, ale hlavně prvních společných 630 km v šesti dnech. První dovolená na kolách, první dovolená jen pod stanem. A mám taky napsat, že to byl můj nápad. Tuhle cestu totiž kdysi jezdil na dovolenou můj strejda a děda.

Otlačené boky ze stanu, naše červené zadnice otlačená od sedel, ta mluví za vše. Celkem jsme utratili za oba něco málo přes 8.500,-Kč. Jak to vyjde levně, když se nespí po nóbl penziónech a netankuje se ten proradný zpropadený benzín.

• Česká republika – Německo – Rakousko – Slovensko – Rakousko – Česká republika
• Klatovy – Sušice – Kvilda – Passau – Linz – Vídeň – Bratislava – Břeclav