Okolo ČR

Potkávám turisty a na jejich radu to zpět beru po louce. Kazí se počasí, má přijít sprška. Beru to tedy nejkratší cestou do kempu, chvílemi po trati Tour de Zeleňák. Kemp nakonec stíhám bez deště.

2. den – Dycky Most

Ráno hledám snímač rychlosti, večer jsem si ho pro jistotu dal do stanu. Po 30 min hledání jsem našel 1 Kč, asi pro štěstí. Se snímačem jsem se rozloučil a vyjel jsem na cestu nejmenšího odporu. Tedy po „rovině“ pod krušnými horami. Děčín – Ústí nad Labem, klasika, cykloztezka podél Labe. V Ústí, abych se vyhnul hlavní silnici, to beru omylem přes Větruši (dnes již známou i z památného shledání otce a syna Babišových).

Po dalších 50 km už přichází na řadu Most. Na plakátu potkávám světoznámého Zdeňka Godlu a když to vezmu kolem a kolem, tak docela hezký město.

Chomutov – Kadaň, cykloztezka par excellence. Kadaň – Stráž nad Ohří, cykloztezka místy asfalt, místy štěrk, pořád to ještě jde. Stráž nad Ohří – Ostrov, jednou jsem to už jel, a nikdy víc. Je to spíš pro MTB. Bohužel je to tedy nutné vzít přes jedinou silnici, která vede do Ostrova, silnice první třídy, kde není skoro žádná krajnice. Přežil jsem :-), ale nedoporučiji. V Ostrově kupuji zásoby, vyšlápnu si 14km půlkopec na ubytování. Jídlo, sprcha, promáznu kolo, a jsem připraven na další den.

3. den – Nejzápadnější bod

Nalezení ztraceného snímače rychlosti zvedne náladu – zamotán ve spacáku. Nejdek – Kraslice – Luby, hezká krušnohorská krajina po okreskách. Abych si zkrátil cestu do Aše, beru to přes Německo. Člověk vždycky pozná, že je v zahraničí, i bez hraničních kontrol. Jak to ti Němci dělají, že mají ten trávník zelenější?

Cestou na nejzápadnější bod potkávám v lese nějakou rozpadlou a zarostlou komunistickou základnu. Jde z toho docela hrůza a děs, radši nezastavuju.

A hle, už jsem skoro u cíle, cesta k nejzápadnějšímu a nejsevernějšímu bodu jsou si podobné jako vejce vejci. Kolo zase na rameno a jde se.

Motto dne: „Mohli by tam sakra postavit asfaltku?“

Zpět zase přes Aš, přes louku. Směr Šumava. Cheb, okolo Lázní Kynžvart, do Plané. Hezká cesta, hezká krajina. Nalézám zapadlý kemp, kde mi ještě večer udělali pizzu, se kterou jsem se ve stanu pokydal.

4. den – Mód vagabund

Už 4. den mám na sobě nepranej dlouhej dres, který si beru na ranní výjezd (dnes ráno už fakt kosa, 7 stupňů). Kdybych si ho vypral, neuschne. Stačí, že si peru kratký dres, který dopoledne suším na brašně a trencle mi vlajou přes rameno 🙂 (vynález tehdejší přítelkyně, současné manželky).

Plán dnešního dne, vyhnout se Šumavě, cíl Husinec (přehrada, vytipované místo ke spánku). První zastávka před Stříbrem, kde je otevřená pěkná kavárna. Vymotám se městem a další větší zastávka na trase jsou až Horažďovice, na řece Otavě, vzdálené 120km. Do Horažďovic jsem však nedojel, nějak mě zlákala vidina to vzít obkoukem z kopce.

Husinec vzdálený ještě 45 km, se blíží dřív, než bylo v plánu. Padá rozhodnutí, že pojedu na další vytipovaný kemp, který je před Českým Krumlovem. Nizozemský kemp, pro Nizozemce, ale není na výběr, jiné ubytování široko daleko není. Při průjezdu Prachaticemi už vím, že mě čeká 7 km kopec, začíná se stmívat, ale do kempu to stíhám jen tak tak před setměním.

Dnešní den byl náročnější než jsem si myslel, v Pošumaví (podhůří Šumavy) žádná rovinka není 🙂

V kempu kupuju Euráče do sprch. Šoupnu prachy do automatu, voda neteče, umeju se v umyvadle studenou – jako vagabund :-). Ulehám do stanu, všude okolo karavany, stanování už asi není v módě.

5. den – Nejjižnější bod

Dnes nejjižnější bod, pak se uvidí. Začátek z kopce, vyhnout se Krumlovu, směr Vyšší Brod, po hlavní podél Vltavy. Na trase docela dost aut. Operativně měním trasu a beru to přes kopec, ale tam zase lítají dodávky s kajakama, člověk si tu nevybere. Ale bylo to dobré rozhodnutí, byl tu pěkný výhled.

Ve Studánkách další změna plánu, práce na silnici, objížďka, odbočuji na polní cestu. Nejjižnější bod je za 7 km. Klasicky se cesta zhoršuje a zhoršuje, hlína, šutolina, šutráky. Jestli to ten děravý plášť přežije, tak už to přežije až domů.

Uf zvládl jsem to :-), dokonce 2x, stejnou cestou zpět. Nejjižnější bod – nejdostupnější na kole, což je výrazné plus (i když jakou cestou). Další cíl, Dolní Dvořiště. Benešov nad Černou – Chlum u Třeboně, konečně rovina, 40 km, tady se nažene trochu času. Za Chlumem hledám, kde dnes složím hlavu, Domluvil jsem si ubytovnu pro dělnictvo, na konci světa v Janově. Janov – vesnice, kde žije asi 20 lidí. Abych to stihnul do tmy, je nutné to vzít přes Österreich na Novou Bystřici. Nová Bystřice – Slavonice, krásná nová, pro auta uzavřená, asfaltka, měl jsem kliku :-). V ubytovně, ke které připadá i hospoda, plánuji dny následující, zbývá ještě 600 km a 4 dny. Když se nebubu flákat, stihnu to i za 3.

Jižní Čechy jsou taky krásný 🙂

6. den – Moravská placka

První cíl – Jemnice (10 km), nakoupit zásoby. Jemnice – Dukovany, 50 km po silnici 152. Zase mě trochu děsí značená objížďka, ale s kolem se dá projet vše. Po průjezdu Hrotovicemi chybí silnice, ptám se tedy dělníka, jestli projedu, pouští mě. Bagrysti zrovna svačí a koukají na mě jako na blázna.

Dukovany, jaderná elektrárna. Sjíždím, teď už po okreskách na Moravský Krumlov. Má očekávání jsou velká, přeci jen jde o „Krumlov“. Projíždím městem. Není Krumlov jako Krumlov. Víc se k tomu říct nedá. Nad městem, v Oborě Moravský Krumlov, plánuji co dál. Hlavně se vyhnout Brnu. Rajhrad – Vyškov – Tovačov, odpolední špička, tisíce aut :-/. Tovačov, řeka Morava, každodenní plánování, kam ještě dojedu a kde přespím. Kemp v Hranicích, vzdálen 40 km, už za světla nestíhám, navíc mi tam neberou telefon, tak jestli vůbec existují, přinejhorším přespím někde u řeky. V Přerově naskakuji na cyklo podél Bečvy až do Hranic. Cestou si několikrát říkám, tady by to šlo přespat, tady by to šlo přespat. Ale risknu to až do kempu. Už je tma, kemp vypadá funkční. Na recepci už nikdo není. Nastává rituál, stavění stanu, sprcha, večeře a spát!

Shrnutí, minimum kopců, dnes to bylo o nahánění kilometrů.

7. den – Nejvýchodnější bod

Primární cíl dne, nejvýchodnější bod, 110 km, beskydskou krajinou. Sekundární cíl, dojet co nejdál, ať si můžu osmý den orazit.

Z kempu vyjíždím brzo, kolem sedmé ranní, na recepci pořád nikdo, z toho mi vyplývá, kemp je asi zdarma.

Vydrápu se na kopec nad Hranicemi, kde si dávám „snídani v trávě“, v přístřešku a kochám se ranní beskydskou krajinou.

Nový Jičín – Štramberk (hezký hrad) – Kopřivnice, sakra něco mě píchlo do hlavy, nějaký obtížný hmyz mi udělal na hlavě bouli. A hned po chvíli mi praskl gumicuk, co drží náklad. Zastavuji na benzínce a sháním gumicuk. Paní na benzínce neví, co je gumicuk. Konečně využiji moje dlouholeté zkušenosti z hry Aktivity. Kupuji tedy „Pružný upínač s háky“.

Směr Jablůnkov, teoreticky po „vrstevnici“, ale opak je pravdou. Dokodrcám se do nejvýchodnější obce Bukovec, ale cílový bod je ještě o 150 výškových metrů nahoru. Posledních pár metrů tam zase někdo zasadil do cesty kořeny, beru kolo na rameno.

Cíl splněn, víc světových stran už není :-). Teď už se jen dostat domů. 40 km stejnou cestou, zase po té „vrstevnici“ přes Frýdek-Místek. Práce na silnici, semafor, zastavuji. Cyklista za mnou jede dál na červenou. Achjo, nedivím se, proč jsou ti řidiči naštvaní.

Fulnek, Jan Amos Komenský, čestný občan. Dnes přespím zde, pokud sem stihnu dojet. Posledních pár km zase po tmě. Zase to nějak časově nevyšlo, stejně jako včera. A stejně jako včera, na recepci nikdo. Je pátek, v kempu je živo, zase jsem tu jediný se stanem. Vybírám si místo uprostřed, aby mě nikdo nerušil, pár metrů ode mne se sice ladí kytary, ale to mi neva, aspoň mi zahrajou na dobrou noc. Po 3 hodinách usínání jsem opačného názoru, ta pařba snad nikdy neskončí. Nakonec usínám někdy o půlnoci s papíry v uších.

8. den – Konečně doma

6 hodin 54 minut, dnes jsem vyjel tak brzy, že jsem musel pár minut čekat, než otevřou Coop. Prvních 20 km stoupání do Budišova nad Budišovkou, poté 40 km zvlněnou lesní krajinou do Štemberka.

Podle mapy je to teď 70 km po rovině přes Zábřeh až do Lanškrouna. Teplota roste, únava také. Zábřeh – Hoštejn, cesta údolíčkem po relativně nové cykloztezce. Za Lanškrounem poslední větší kopec a v Ústí nad Orlicí poslední občertvovací zastávka. Ústí – Choceň – Borohrádek – Hradec Králové. Stará známá cesta. Poslední den je vždycky nejtěžší. Doma ale čekají Evča s Edíkem a pro ty dva prostě stojí za to na to šlápnout.

Shrnutí

vzdálenost: 1626,88 km
nastoupáno: 18970 m

vzdálenost: 203,36 km / den
nastoupáno: 2371 m / den

Nejsevernější bod – nejzarostlejší cesta
Nejzápadnější bod – nejneschůdnější cesta
Nejjižnější bod – nejdostupnější na kole
Nejvýchodnější bod – nejblíže k civilizaci