K Baltu a zpět: Putování po stezce Odra–Nisa

1. den: Přes Jizerky do Německa

V 8:30 se loučím s rodinou a vyrážím směr Český ráj. První velkou zastávku dělám u tety v Bílém Kostele nad Nisou – kafe, sprcha a poslední dobití energie. Pak už přejíždím do německé Žitavy, kde se napojuji na cyklostezku Odra-Nisa. Prvních 80 km jedu zpaměti, vítr fouká do zad a celkem to odsýpá. Míjím klášter Marienthal a zatopený důl Berzdorfer See. V Görlitzu mě zrazuje mapa – slibované pítko na náměstí neexistuje, tak jedu dál „na sucho“. První dvoustovka padá u Rothenburgu. Začínám hledat nocleh. Po 15 km po lesní cykloztezce nacházím flek, ale zjišťuji krutou pravdu: v téhle části Německa benzínky ani Vietnamci neexistují.

2. den: Polské pivo a nocleh u tanku

Noc byla divoká – vítr lomcující stanem a štěkot psa v dáli mi na klidu zrovna nepřidaly. Ranní kroky vedou na nejbližší benzínku do Polska, kde si hned zkraje dne nevědomky kupuji alkoholické ochucené pivo – skutečná snídaně šampionů. Hned vedle v nonstopu naštěstí zachraňuji situaci nákupem banánů, a i když nemám zloté, k mé úlevě berou eura.

Dalším cílem je tip od tety: park ve vesnici Kromlau. Kvůli němu dělám 30km zajížďku německým vnitrozemím, ale stojí to za to. Navíc tu konečně narážím na supermarket a doplňuji pořádné zásoby. Jakmile se vrátím na stezku, město Forst mě vítá „kočičími hlavami“ jak na slavném Paris–Roubaix. Guben i Frankfurt nad Odrou projíždím bez zastávky, šlapu, co to dá. Za západu slunce dorážím do vesničky Kienitz, kde mají jako památník vystavený tank T-34. Hned vedle nacházím malý kemp, kde marně hledám správce. Tři němečtí cyklisté mě uklidňují, že se platí až ráno, takže rozbaluji stan a upadám do zaslouženého spánku.

3. den: Pozor, tanky!

Vstávám poměrně brzo a balím si saky paky. Správce kempu je stále v nedohlednu, takže vyrážím bez placení s jasným cílem: najít jídlo a co nejvíc se přiblížit k moři. První civilizace se sámoškou se objevuje až po 27 kilometrech ve městě Wriezen. Dopřávám si delší oraz, nákup a ranní kafíčko se zákuskem.

Dalších 20 km se vracím k řece, ale cesta po hrázi začíná být trochu nezáživná – pořád stejná krajina, řeka a louky. Za městem Schwedt to proto stáčím do vnitrozemí a volím nejkratší cestu na Anklam. Kolem 120. kilometru mě dostihne první půlhodinová přeháňka, kterou trávím obědem pod stromem.

Změna přichází zhruba na 175. kilometru u města Ahlbeck. Projíždím vojenským újezdem, kde na mě vykoukne značka Pozor, tanky. Následujících 50 kilometrů jedu hlubokými lesy – po té říční rovině je to skvělé a osvěžující zpestření. Do Anklamu přijíždím už za tmy. Je to docela velké město, ale venku nikde nikdo a v kempu je kromě mě jen jeden další stan, takže naprostý klid.

4. den: Po pobřeží

Plán na dnešek je jasný: dorazit k moři a pak se pokusit dojet až do Darlowa (cca 250 km), kde jsou shodou okolností známí na dovolené. Vyrážím v dobrý čas, hned v 8:00 ráno. Vymotám se z Anklamu a najíždím na cyklostezku směr Svinoústí. Cesta je příjemná, až na kilometrový úsek, který musím absolvovat pěšky po vybagrovaném písku. Hranice překračuji, aniž bych si toho všiml, a najednou jsem v Polsku.

Ve Svinoústí mě čeká překvapení – mapa říká, že jediná cesta přes průliv vede trajektem. Fronta vypadá hrozivě, ale lidé mě uklidňují: pro cyklisty je to zdarma a jezdí to každou půlhodinu. Zatímco si nechávám „převážet zadek“ na lodi, strhne se brutální průtrž mračen. Po vylodění musím pár minut počkat pod střechou, než to nejhorší přejde.

Polsko mě vítá letoviskem Międzyzdroje. Mám na výběr: 15 km lesem, což na silničce nedám, nebo po hlavní silnici. Volím silnici. Tankuji na benzínce a projíždím Woliński národní park směrem na Dziwnów. Cesta je to krásná, ale provoz houstne, takže preventivně zapínám zadní světlo. Jakmile vyjedu z parku, začíná peklo – miliony lidí na cyklostezkách a miliony aut na silnicích. Po 40 kilometrech v tomhle chaosu mi dochází, že Darlowo (zbývá 150 km) dnes nedám.

V obci Pustkowo měním plán. Musím hlavně vidět to moře! Beru kolo na ramena, jdu lesem za šumem vln, slezu pár schodů a konečně si sedám na pár minut do písku. Tady padá rozhodnutí: Darlowo ruším a otáčím to směr domov. Nejkratší cestou je to 550 km – „pohoda“.

Stačilo odjet 2 km od pobřeží na rozmlácenou vedlejší cestu a najednou je klid. Žádní lidé, žádná auta, jen ticho. Dalších 50 km do Reska to připomíná klasický český venkov. Na malé benzínce v Resku nakupuji zásoby. Posezení tam nemají, ale když mě majitel vidí, ochotně mi podá židličku a nechá mě trochu dobít powerbanku. Následujících 40 km už jedu v noční výbavě. Ubytování nikde, tak to jistí stoh u rybníka, asi 100 metrů od silnice.

Stavím stan tak, aby mě nikdo neviděl, ale co se nestalo – najednou auto. Dva chlapi na mě spustí polsky, co tam dělám. Chvíli to vypadalo na problém, ale nakonec jsme se dorozuměli. Z jednoho vypadlo, že byl v Česku na montáži, a dokonce vytáhl pár českých slovíček. Byli to naštěstí jen myslivci, takže jsme si popřáli dobrou noc a já přežil.

5. den: Nekonečné polské lány

Probouzím se s jasným výpočtem v hlavě – domů zbývá 460 km, což by mělo za dva dny klapnout. Prvním úkolem je najít obchod a doplnit zásoby, což se naštěstí daří hned po 10 kilometrech.

Dnešní etapa je ve znamení naprostého klidu, ale také vizuálního stereotypu. Není tu totiž k vidění nic jiného než lesy a nekonečné lány. Celý den sleduji v podstatě jen kombajny, traktory.

Další zastávku na nákup dělám až po 140 kilometrech před městečkem Trzciel. Nohy už toho mají celkem dost, a tak začínám pomalu vybírat místo na spaní. Po včerejší zkušenosti s myslivci sázím na jistotu a hledám úkryt v lese. Doufám, že dnešní noc bude klidnější a nikdo na mě nepřijde. Zašívám se asi 100 metrů hluboko do lesního porostu, stavím stan a doufám v nerušený spánek před finální etapou.

6. den: Hurá domů!

V noci sice trochu sprchlo, ale stan mě podržel a ráno se probouzím v celkem dobré kondici. Před sebou mám posledních 250 kilometrů. Je čas to dotáhnout.

Prvním záchytným bodem je po 50 km město Glogów. Tady najíždím na hlavní tah, který mě vede směrem k dálnici. Provoz je hustý, ale dá se to přežít. Úsek do Polkowic jedu v podstatě souběžně s dálnicí, což sice není nejmalebnější cesta, ale kilometry rychle ubývají. Zásadní zastávka přichází ve městě Zlotoryja na Orlenu – doplňuji „palivo“ a hlavně do sítě připojuji všechna svá vybitá zařízení. Tady se také láme chleba v profilu trasy; nekonečná polská rovina končí a začíná se to konečně trochu zvedat.

Míjím Kamiennou Góru a Lubavku, kde s úlevou vypínám navigaci – tady už to znám. Z Trutnova to beru po hlavní silnici, abych ušetřil drahocenný čas. Musím ale uznat, že někteří čeští řidiči jsou docela prasata – když to srovnám s Polskem, vyjde to nastejno, žádná velká hitparáda.

Ve 20:00 dělám poslední symbolickou zastávku u babičky na kafe, abych nabral dech na posledních pár kilometrů. V 21:00 je to tam – vítězoslavně parkuji kolo doma!

Bilance

• 6 dní v sedle
• 1 324 km v nohách
• 2 kg dole
• 3 dny bez sprchy