Od pramene Labe do Hamburku

1. den – Náš kraj

Cílem 1. dne je Kolín, místo, kde máme domluvené spaní. Je sobota 5. 5. 2018, v 7:00 zvoní budík. Nasnídat, obléknout, namazat. Nakládáme kolo na auto a přejíždíme ke Špindlerovu Mlýnu! Vyrážíme na 3. společnou dovču. Tentokrát jsme zvolili labskou cyklostezku v celé její kráse a délce.

Na čůrací zastávce ve Špindlu Mára sundavá kolo z auta, nandává helmu, dělá předstartovní kontrolu kola, zacvakává do pedálů a uhání najít pramen Labe. Nebo aspoň cestu k němu.

Pramen Labe je bohužel na kole nedostupný, Máru zastavila značka „zákaz vjezdu cyklistům“. Takže první foto a cesta (kousek) od pramene Labe může začít. Do Hamburku se (podle mapy.cz) jede směr Špindl, Vrchlabí a dál do Německa. Je to z kopce, takže pohodička. Navíc fouká příjemně do zad. Až má Mára pocit, že je to celé podvod.

Předjíždím fešáckého cyklistu u Hostinného. Je plný sil, nemá hlad, nechce radu ani nápoj. Další sraz bude až v Hradci Králové, kde dáme sváču a dobalíme, co jsme nestihli (ano jsme z Hradce Králové). Najdu taky ztracený seznam věcí, na které nesmíme zapomenout a mohu ještě jednou překontrolovat, co všechno budeme po dobu jednoho týdne potřebovat. První brdek je až před Dvorem Králové nad Labem, kde po jeho zdolání přejíždíme přehradu Les Království.

Míjíme Kuks, Jaroměr a v Hradci Králové máme 2. zastávku. Je 13 hodin, máme náskok, takže volíme variantu, že se sejdeme v Kutné Hoře, není to sice u Labe, ale když už jedeme okolo, tak se tam stavíme na ledovou kávu. Symbol našich dovolených. Přijíždíme do Kolína. Dnes by to šlo. Večer na poradě jsme se shodli, že přespíme za Hřenskem, kempy obvolány, místo mají, jen tam dojet. Volíme variantu, dobře se na to vyspat.

2. den – Ke hranicím

Dáváme kakajíčko, čerstvé péčko (pečivo). Mára se snaží jet co nejvíce podél řeky. Cyklostezky zde ale nejsou v nejlepším stavu, občas je lepší skočit na silnici. Další sraz na 90. km v Mělníku. Ač trvalým bydlištěm ve středočeském kraji, trochu se tu ztrácím. Po telefonické domluvě s jezdcem Márou se ale šťastně shledáváme a dáváme oběd, houstičku, šunčičku, rajčátka a jede se dál. Přečtěte úryvek našeho rozhovoru. Ptám se: „A jak se ti jede, Máro?“ „Jedu pořád po rovině jak blbec, bolí mě zadek jako kráva! Je to super. :)“ směje se Mára. Za Mělníkem ale cyklostezka končí.

Mára to bere přes kopec směrem na Roudnici a Litoměřice a vidí něco, co mu připomíná Říp. Koukne do mapy, a konstatuje: „Říp“. Je to mapař do nepohody, ten kluk! Stavuji se v Terezíně. Litoměřice jsou prý krásný, říkal Mára. Úsek Ústí nad Labem – Děčín, krásná lesní cesta. Za Hřenskem už míříme do nejmenovaného českého kempu. Ubytujeme se, tzn. postavíme stan a míříme do sprch. Sprchy na první pokus není tak snadné nalézt. Až na druhý se nám to podařilo. Ve sprchách obří pavouk, dveře na WC nejdou zavřít, voda studená, zákaz vstupu do sprch od 7:30 do 8:30, WiFi nefunguje, ale pro naše potřeby cyklo-moto-cestovatelů, to stačí.

3. den – Překročení hranice

Ráno si děláme piknik na pařezu, sušíme stan. V noci byla Márovi zima, do příště to musí trochu vytunit – přidat vrstvy. Sraz jsme si dali na hranicích. Cestou do Hřenska svezu číšníka z restaurace, ve které jsme si včera dávali gulášek. Ještě nabrat český benzín a hurá za Márou, který už čeká na hranicích. Uděláme si snímeček do sbírky překročených hranic, tentokrát do Bundesrepublik Deutschland. Saské Švýcarsko – Schmilka, Bad Schandau, Königstein.

Marek sviští podél Labe a já sbírám razítka z turistických center. Mají sotva jedno a ještě k tomu nic extra. Navštěvuji také obchod LIDL, kde obsah flašky je levnější než samotná záloha na lahev.

Marek mezitím špatně odbočil na cyklostezku a Königstein neviděl. Zase ale zaručeně viděl něco jiného. V mapách to on je jednička. Další sraz v Pirna. Projíždím rozkopané město až do centra. Dopřáváme si plněné croissanty. Mára za výdej energie, já za výdej psychické odolnosti. S hustou silniční dopravou samozřejmě. Mára se v centru města převléká do krátkého dresu. Naše cesty se zase rozcházejí a každý si pokračujeme svým směrem. Určuji další směr v mapě, ale co se nestane? Kolikrát jsme se za život potkali v Hradci náhodně na ulici? 3x, když jsme přicházeli z práce ve stejnou dobu, nebo když se Mára vracel z kola a já šla běhat? Tak teď do toho můžeme započítat po čtvrté. Když mapuji a v tu chvíli kolem mě projede dres POTOCKÝ. No to je teda neuvěřitelná náhoda. „Co tady děláš?“ povídám.

Jedu na dálnici a Drážďany si nechám ujít. Dozvídám se, že jsou prý krásné. Jedeme směr Meissen a Riesa. Ve městě Riesa ujdeme asi kilometr, abychom po pěší zóně našli zmrzlinu. „My ji hledáme snad už od Mělníka,“ povídá Mára. Tentokrát ale úspěšně! Vysedáváme si v parku s černošskou bandou. Mára je stejně kabrňák. Jede a jede! Jako stroj na kolo!

Následuje Strehla a Torgau. Plánujeme u řeky místo pro dnešní odpočinek přes noc. Představa je někde u Prettinu. To ale není tak snadné. Kempy nikde a když už, tak mi protivný ženský hlas pokládá telefon po větě: „Hi, could we speak in English?“

Hurá! Máme kde spát. Je to sice asi až za 20 km, ale dáme to. Kemp v KLÖDEN je boží! Máme se tu jako králové za 16 euro na noc pro oba. V koupelně, a prakticky i celém kempu, sami. Teplá voda. Jídlo u stolu jako lidi. Kuchyňka s erárním jarem a pečící troubou. Škoda, že to člověk nevěděl, koupil by mraženou pizzu. A to by teprve byla paráda 🙂

Kolo vážeme u stromu, přečkalo to tam až do rána. Ačkoli se vedle na louce „pásli“ divocí čápi. Noc byla teplá, i já jsem spala „jen“ v tričku, teplácích a bez ponožek!

Den 4. – 560km do cíle

Je vedro. Pereme si věci a během našeho ranního vypakování většina z nich uschne. Marek shazuje dlouhý rukáv i „noháv“ a jede si hned od rána na pána v krátkým. Snídáme tvarohové buchtičky u stolu. Jako lidi! Dobíjíme, co se dá, v elektrické zásuvce. Jako lidi! Jako obvykle po všech ranních procedurách nasedá Mára na kolo až kolem 10.hodiny. Loučíme se s krásným místem.

Čeká nás Lutherstadt Wittenberg a Dessau. Důležité je držet se na správné straně řeky, přívozy místo mostů jsou nevyzpytatelné. Další sraz v Aken – piknik v parku, do kterého zapomněli umístit lavičky. Páreček s chlebem si vychutnáváme pěkně v přírodě na zemi.

Držíme směr Barby, situace byla, pro zatím, optimistická. Do té doby, než jsme zjistili, že silnice na Barby je uzavřena, a musíme to tedy točit přes Calbe. Schönebeck – průjezd města na jedničku. Všude stojím a koukám do map. Marka zrazují zrádné a hlavně uzavřené cyklotrasy. Shledáváme se u íčka na zmrzku a nápoj značky Shock. Průjezd Magdeburg – trochu bloudíme. Další sraz v Hohenwarthe, městě kočičích hlav. Mezitím telefonní čísla do kempů buď: a) Nefungují b) Nemají tam volno c) Padají do hlasových schránek d) Típnou to po větě: „Could we speak in English, please?“ Nová strategie? Začít větu slovy: „Hallo, ist das ein Kempingplatz?“ V tuto chvíli Němci začínají komunikovat a ano, já zapínám dávno mrtvou část mozku, co oživuje stařičké buňky, co kdysi uměly německy. Ano, vedu rozhovor, ač chatrný, v němčině. Nese to ale své plody. Nakonec společnými silami s Márou (který vyhledává místa k přespání) seženeme penzion v Schartau. Jsme dobrý tým!

Den 5. – Ještě 412 km

Přes noc se nám nabilo veškeré elektronické zařízení. Šetříme cennou hodinu balením stanu. Vyrážíme už v devět. Mára na kolo, já na brusle. Ve vesnici před plánovaným místem setkání, předjíždím Máru v mírnějším kopečku. Po 38 km nic nechce! Někdy si na téhle trati přijdu bez užitku. 🙂

V Jerichowě voláme domů, co vzít za benzín. Nabízí se super, super + a super E10. Dozvídáme se, že dobrá volba je vzít ten nejlevnější. Postřehy dnešního dne: Němci jsou milí, hlavně Ti starší. Mára zkouší čůrat za jízdy.

Návštěva Havelbergu: města na ostrově kolem řeky Havel. Našla jsem pizzerii, uvidíme, co na to Mára. Mára je držák a pizzu nechce. Dáváme si piknik u Havlovy řeky. Na pizze a dalších „zdržovánkách“ si prý budeme hodovat až na cestě zpět (až se kolo poveze na střeše a oba cetovatelé uvnitř automobilu). Sraz: Wittenberge! A co myslíte? Mára zase nic nechce. Náš čas se přes den tenčí na: jízdu, jídlo, čůrání, společné minutky (převážně u jídla). Tlačíme to, protože Hamburk už je na dosah!

POZOR! Ospravedlňuji všechna německá íčka! Mají sice, co si budeme povídat, ošklivá razítka. Ale prodávají mapu celého LABE. Mám z ní velkou radost a už se těším, až jí Mára uvidí. A zjistí, že do Hamburku zbývá už jen jedna strana.

Můj největší dnešní úkol, koupit vodu, je splněn. Setkání v Lenzen u hradu. Městečko je nádherné! Jdeme si pro zmrzlinu a Mára hledá kempy a penziony. Do toho volá tatínek, že se ženou bouřky na celé Německo. Nám to ale již tradičně penziony neberou, nebo mají hlasovku, obsazenou kapacitu, nebo nabízejí variantu za 77 euro. Za to kempy, ty nám to neberou, nebo mají hlasovku, nebo nabízí variantu za 18 euro.

Překvapení dnešního dne: ani v íčku nemluví anglicky! Čili na větu „Can I ask you in English,“ už kašlu úplně a začínám rovnou německy. Kdo by tohle kdy čekal? Možná snad jen moje němčinářka.

6. den – 256 km na jeden zátah?

V 6:30 vstáváme. Mára mě budí slovy: ,,Je tam krásný den, vstávej!“ Přináší mi snídani do „postele“ a rovnou se omlouvá, že s ním nebude žádná zábava, protože prostě jen pojede. Do Hamburku od pramene za 6 dní? Je tohle vůbec možné? Nechte se překvapit!

V 7:45! V 7:45 vyráží plný sil a očekávání na cestu. Já vyrážím hledat, kde zaplatíme ubytování. Za dnešních 17 euro jsme si užili teplou vodu a čisté WC. Už ani nezkouším mluvit anglicky a lámaně ze sebe doluji němčinu. Opět blahořečím paní učitelku Čechovou, že do mě ten jazyk prala horem dolem! Asi po osmi letech to sklízí svoje ovoce!

Dneska jedeme už po levém břehu řeky. Ukazuje se, že dnes se slaví v Německu státní svátek a tedy to, že nejsou žádná auta u supermarketů není proto, že by lidé nepotřebovali nic nakoupit. Nýbrž proto, že je Feiertag. Ó díky, konzervovaná pražská šunko z tomboly a pečivo z otevřené benzínky.

Držíme směr Bleckede. Město Winsen a jejich slavnosti nám dopřávají oběd v rytmu tvrdého hard rocku. Mára se, dnes již po třetí, převléká. Plánujeme se potkat až za Hamburkem. Mára vypráví, že cestou potkal asi tři skupiny německých mladíků, kteří táhli kárku plnou alkoholu a vyhrávala jim u toho hudba na celé kolo. No kolo, zkrátka hudba byla slyšet široko daleko.

Já zase špatně sjela z německé dálnice (tolik směrů a křížení na dálnicích, to člověk opravdu v Čechách nenacvičí), a ocitla jsem se v Hamburku. Což jsem, opravdu, nechtěla. Do toho začalo pršet. Mára se ukryl někde pod dálnicí a čeká, až se vyčasí. Od těch dob strašně fouká vítr. Zbývá nám ale dojet do kempu (nebo k moři?)

Stav hledání kempu: ze sedmi obvolaných jsme třem spadli do hlasové schránky, vytočili jsme jedno neexistující číslo, dva kempy jsou plně obsazené a až sedmý kemp byl volný! 21,50 euro, dala by se udělat přímá úměra, čím blíž po prameni k moři, tím dražší kemp. Ale co, hlavně, že tam bude voda. Zejména ta teplá, nebo pitná.

Počasí, že by psa nevyhnali, ale Mára jede! Je prostě nejlepší! Škoda, že tu není víc cyklistů, aby se chytil k někomu do háku. Jak známo v cyklistickém světě, ve dvou se to lépe táhne, ve třech ještě lépe.

Město Stade, krásný! Jen jsme tam málem přišli o spojení. Mára si při našem setkání nechal mobil na střeše mého auta. Naše cesty se rozdělily, ale Mára si to včas uvědomil. Jel mě hledat a našel mě. Ale já ho neviděla, že na mě ukazuje, ať zajedu na parkoviště. Já ale, fakt největší náhodou, jsem na to parkoviště skutečně odbočila, protože jsem si zase nebyla jistá, kudy jet. Byla jsem překvapena, že vidím Máru. Mára překvapen nebyl. Byl rád, že mobil na střeše auta vydržel. Jak my bychom se bez mobilu ještě někdy dohledali, to si vůbec nechci ani představovat.

Kroužíme cestou dál po drobných koloniích do Hüllu. Čekám na autobusové zastávce na svého hrdinu. Snad se dočkám.

Dočkala jsem se. Posledních mnoho kilometrů na sebe čekáme a jedeme spolu. Marek si dává drobné cíle a vždy po jejich dosažení je prodlužuje. Nakonec v úporném větru a nastávajícím šeru, Mára podléhá situaci a po průjezdu města Otterndorf nasedá ke mně do auta. 1200 km na kole stačilo a Cuxhaven už projíždíme spolu. V Duhnen stavíme stan a užíváme teplou vodu v přelidněném kempu. Mára konstatoval, že by ve sprše vydržel třeba celou noc. Jsme unaveni, ale šťastni, že jsme v cíli.

Jako odměnu za náročnou poslední etapu si Mára udělat proteinový koktejl se sójovým mlékem a perlivou vodou. Věřte, že to se nedalo vypít 😀

Po šesti dnech jsme dojeli k moři. Všechno oblečení už smrdí, nemáme nic k jídlu. Ale hlavně, že jsme zdraví a máme se rádi.